5.Díl Těžký začátky Akatsuki

20. září 2009 v 0:17 | Gaarinka Nii |  Těžký začátky Akatsuki
Na cestě se společníkem


Deidara se ráno vyplížil z pokoje, doprovázen Sasoriho hlasitým chrápáním. Ze včerejší noci mu ještě přebíhal mráz po zádech. Laskavost? Ale koho to zabil? Ne, nebude se ptát! O chvíli později se vrátil do pokoje, nechal na stole lejstro a chtěl se vzdálit.
"Co je to?" Loutkář se právě probouzel.
"Instrukce... k nové misi." Odpověděl váhavě.
Prokoukl rozkaz. "Máme dělat zvědy," ušklíbl se. "Kdy se vyráží?"
"Tak za hodinu." Zamumlal Deidara.
"Budeme to muset vzít oklikou. Jižní cesta není bezpečná."
Blonďáček opatrně zavrtěl hlavou. "To nebude třeba. Poletíme!" Sasorimu se viditelně ulevilo.
Nemohl zakrýt pochybnosti, když u zadního vchodu sídla spatřil velkého ptáka vymodelovaného z jílu, který vesele mával křídly. Ještě, že jsem si vzal jen minimální výbavu! Pomyslel si mladík, který se dnes zahalil do Akatsuki pláště. "Vážně nás unese oba?"
"Měl by. Když tak ho můžu ještě zvětšit."
Váhal, ale nakonec se přeci jen odvážil nasednout. Bylo přirozené mít obavy, když vzduchem ještě necestoval. "Nevybuchne pod náma, že ne?"
Deidara se zašklebil. "Jen v případě, že bych udělal své jutsu."
Sasori přešel do obrany. "Tak tu těma rukama moc nemáchej, nebo si budu myslet, že přesně to máš v úmyslu!"
"Dobrá. Jen neměj strach!"
"Nemám," zabručel, ale to už se pták odrazil od země. Ninju nenapadlo nic lepšího, než se blonďáka chytit pevně kolem pasu, protože tenhle dopravní prostředek mu připadal dosti vratký.
Vida! I mistr loutkář se občas bojí! Deidara se spokojeně pochichtával a schválně nabral rychlost.
Sasorimu se ulevilo, když konečně přistáli. Ihned se vydal prozkoumat terén a o druhého ninju se nestaral. Když se vracel se zprávou, že nikdo není poblíž, všiml si podivně rozmístěných sošek v trávě. "Deidaro?" Zavolal opatrně. Koneckonců techniky svého nového týmového partnera zas tak úplně neznal. Z poněkud větší dálky se ozval bojový pokřik. "Umění je odpal!"
Sošky začaly praskat, Sasori si však stačil uvědomit, co se děje. Sňal ze zad své dva meče a rychle vyskočil vzhůru. Výbuchy ho minuly, vážně měl štěstí. Teď stál za na pevné zemi a prskal zlostí. "Geniální trik! To sis asi konečně uvědomil, že dřevo hoří, co?!"
"Nestůj tam! Přijdeš k úrazu!" Zaostřil svým dalekohledem na místo, kde právě odpálil své "živé bombičky". "Hm, takže mé nové excelentní jutsu se nepovedlo," posmutněl blonďáček.
"Ale povedlo! Málem jsem to pořádně schytal!"
To už Deidara mířil k němu. "Nevšiml jsem si tě, promiň."
"Vážně? A to ti mám věřit, že tě ani ve snu nenapadlo, že se sem budou touhle cestou vracet? Tohle jsou školácké chyby, Deidaro!"
Mladík zkontroloval napáchané škody a pak se vrátil k Sasorimu. "Omlouvám se. Asi je to tak, protože jsem dřív plnil mise sám. Ale ty se v tom vyznáš určitě líp."
"Zřejmě si tě budu muset vycvičit," povzdychl si Sasori a společně pak přečkali hlídku.
Nastala doba návratu. Deidara však cítil, že je třeba vyjasnit si ještě jednu věc. "Čí byla ta krev na tvé kataně?"
"Dívčí," odbyl ho červenovlasý.
"Kunoichi?" Zapochyboval druhý ninja.
"Měl bych to upřesnit. Nebojoval jsem, zabíjel!"
"Ale proč bezdůvodně?" Blonďatý to nechápal. On sám nesahal po zbrani, pokud vyloženě nemusel. Vypověděl mu všechno. Netrápilo ho to, jenže věděl, že blonďák to z něj dřív nebo později stejně vymámí. "Přišlo mi jí líto. A měla pravdu, byla na tom špatně. Sama o to požádala. Ale za tuhle laskavost teď platím tím, že se skrývám."
"Zřejmě máš v sobě přeci jen trochu lidskosti." Pousmál se Deidara.
"A to je právě špatné! Činí mne to zranitelnějším, než si sám dokážu připustit!"
Chápal ho, ale v duchu se zaradoval. Přece jen tady vedle něj nesedí pouhý stroj na zabíjení. Ještě mu hrál úsměv na rtech, když vstupovali do sídla a on rušil své jutsu.

Mise zeleného ninji a skrčka zakuklence se k velké nespokojenosti členů Akatsuki vydařila. Zetsu Tobimu trpělivě vysvětloval, že teď už nic neohrozí jeho postavení v sídle. Přesněji řečeno, nikdo už se ho nepokusí odtud vyhodit, jako to nedávno zkoušel Kakuzu s Hidanem. Tobi seděl na koberci a štěstím celý zářil. Zetsu si oddychl. Nezbývalo totiž mnoho a mohl si začít balit kufry. Ale o tom se Šéfovi samozřejmě nezmínil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama