1.Díl Začalo to Valentýnem

11. listopadu 2009 v 15:18 | Gaarinka Nii |  Začalo to Valentýnem
Bylo odpoledne. Venku vál studený suchý vítr. I přestože bylo zataženo, na zem nespadla ani vločka. O dešti nemluvě.
Stejně jako bylo venku pod psa, pod psa byla i nálada v Sasukeho domě.
Seděl na pohovce a díval se na hromadu krabic různých barev a tvarů. Mírně se zamračil, když jedna z krabic nevydržela balanc a chystala se skutálet dolů a vzít sebou i zbytek ovázaných kamarádek.
Krabice se přestala nebezpečně kývat a zůstala na místě.
Venku se znovu ozvaly kroky a následné klepání na jeho dveře.
"Nejsem doma," řekl Sasuke a dál pozoroval hromadu. Klepání přidávalo na intenzitě až to vypadalo, že dveře vypadnou z pantů.
Sasuke vstal a v hlavě měl jasný obrázek spálených nevítaných návštěvníků.
Jakmile otevřel dveře ozvalo se sborově jeho jméno. Sasuke nehnul ani brvou a práskl dveřmi přímo před nosem roztoužených dívek s další várkou krabic.
"Po zaznění tónu zanechte vzkaz," dodala a šel si sednout zpátky na svoje místo, kde strávil minulých osm hodin a hodlal tam strávit i příštích osm hodin.
Ale něco nebylo v pořádku. Okno bylo otevřené a chyběla jedna krabice.
Sasuke se začal ostražitě rozhlížet kolem. Byl připraven zaútočit kdykoliv a na kohokoliv.
"Ukaž se!"
Jako na povel se v křesle objevila o pár let starší osoba velice podobná Sasukemu. V ruce držel onu chybějící krabici už načatou.
"Šťastného Valentýna," řekl a upřel na něj oči "Bratříčku!"
"Itachi!" Sasuke na nic nečekal a sáhnul pro shuriken, ale nic nenašel.
"Hledáš tohle?" řekl Itachi klidně a v rukou se mu objevili shurikeny.
"Nemusíš se bát, nepřišel jsem s tebou bojovat."
"Tak co tu chceš?" Pořád stál u dveří. Pro jistotu v dostatečné vzdálenosti od bratra.
"Zastesklo se mi," řekl Itachi a dal si do pusy jeden bonbón. "Hmm, dobré."
"Zastesklo se ti? Nikdy jsi nebyl rodinný typ. Takže proč jsi tu?"
"Už jsem řekl," vzal si další bonbón, "přišel jsem za tebou. Jsem tvoje jediná rodina."
"Jsi můj nepřítel."
"Tak ošklivě o mě mluvit nemusíš."
"Po tom, co jsi udělal se o tobě ani jinak mluvit nedá."
"Ale no tak, každý jednou zhřeší. Je to lidské, stejně jako je lidské odpouštět."
"Ty si nezasloužíš odpuštění, zasloužíš si zemřít."
"S tebou není řeč," zavrtěl hlavou "Měl by ses posadit a rozumně si se mnou promluvit."
Sasuke se podíval na stůl, kde leželi jeho Shurikeny. Musí se k nim dostat.
Přešel k pohovce a posadil se.
"Co tak odtažitý, jsme bratři," řekl Itachi a přesedl si vedle něj.
"Měl bys hodit minulost za hlavu. Co se stalo, stalo se."
"Mám zapomenout?" řekl nevěřícně. "Vyvraždil jsi klan a nechal jsi mě sámotného. Teď přijdeš a..."
"Ta samota ti prospěla. Jsi pravý Uchiha."
"Ta samota mě přinutila přemýšlet, najít si cíl," řekl Sasuke "Zabít tě," dodal a skočil po shurikenech. Itachi to čekal a srazil ho zpátky na pohovku. Rukama opřenýma vedle jeho hlavy ho uvěznil.
"Zlobíš," pousmál se a naklonil se nad něj.
"Vypadni!" Už ho měl dost a kdyby mohl ihned by ho zabil.
"Takhle se chováš k návštěvám. Nedivím se, že nemáš přítelkyni."
Sasuke lehce zrudl.
"To není tvoje věc."
"Mýlíš se, je to moje věc. Víc než si myslíš."
"Jak můžeš vědět, že někoho nemám? Sleduješ mě?"
"Občas, hlavně když trénuješ a jsi sám. Ale i tak, kdybys někoho měl poznal bych to. Jsem přece tvůj bratr."
Sleduje ho? Jak dlouho? Jaktože si toho nevšimnul?
"Nebo můžu být něco jiného?" řekl a naklonil se blíž.
Sasuke se ho pokusil shodit, ale Itachi se k němu tiskl a držel ho pěvně.
"Jsi tím kým jsi, netvorem a mým nepřítelem."
Itachi se jen pousmál. Tyhle nadávky mu nevadili. Nenávist je pro život důležitá.

Valentýn je každý rok!
"Jsi roztomilý."
Sasuke se ně něj překvapeně podíval. Opravdu mu to řekl?
"O co ti jde? Co chceš?"
"Tebe!"
"Chceš mě zabít?"
"Ale ne, byla by tě škoda," řekl a naklonil se těsně nad něj. Jejich rty se téměř dotýkali. Oči měli kousek od sebe, že by každý z nich mohl vidět do toho druhého. Sasuke, i když nerad, pod tím pohledem rudl.
Itachi si vychutnával každý pohyb jeho tváře, každé mrknutí, každý pohyb jeho úst, když mluvil. Díval se na něj, jak na nějaké dílo. Posvátné, dokonalé, bez chyby. Byl u něho tak blízko. Měl ho ve své moci, pod svou kontrolou.
Itachi se usmál. Přiblížil se o jeden milimetr, ale i ten milimetr stačil, aby se jejich rty spojili.
Sasukeho jakoby ten polibek přišpendlil k pohovce. Nemohl se pohnout. Chtěl ho dostrčit, ale Itachi ho měl plně ve své moci.
"Jsi sladký, jsi můj malý dárek k Valentýnu," pošeptal mu Itachi do ucha. Sasuke cítil jeho horký dech na tváři.
"Co...?"
"Pššš," přerušil ho Itachi a znovu ho políbil. Tentokrát to nebyl jen malý, nevinný polibek. Byl naléhavější, vášnivější.
Sasuke neměl sílu vzdorovat. Vše kolem něj jakoby tančilo.
Jedna Itachiho ruka se začal sunout podél těla. Přes vlasy, tvář, krk, ramena. Nakonec zajela pod tričko a začala Sasukeho hladit po hrudi.
"Itachi, pře..." snažil se Sasuke říct, ale Itachiho rty se přesunuli na krk a vzali Sasukemu všechny slova.
"Bude těžké tě znovu opustit," řekl Itachi.
Sasuke se na něj nechápavě podíval. Itachiho ruka se přesunula k Sasukeho hlavě. Začal si hrát s jeho vlasy a přitom se mu díval do očí.
"Je to složité, je zbytečné, aby ses s tím zabýval," řekl a znovu ho začal líbat na krk.
"Chci to vědět," nedal se odbýt Sasuke.
"Jde o jeden svitek, chci ho získat."
Najednou někdo zazvonil. Itachi se podíval ke dveřím. Zvonek znovu zazvonil.
"Jsi žádaný," řekl Itachi, předtím než ho políbil. Sasuke poznal, že je poslední. Byl místo omluvy, proseb a všech nevyřčených vět.
Itachi se naposledy podíval Sasukemu do očí. Poslední pohled.
"Valentýn je každý rok," řekl a pak zmizel. Sasuke byl pořád jak z kamene. Teprve až další zvonění ho zvedlo na nohy. Jako v transu došel ke dveřím a otevřel je.
"Šťastný Valentýn!" Ve dveřích stála Sakura s další krabici čokolády. Sasuke se podíval na bonboniéru. Připomněla mu Itachiho, když přišel.
"Je ti něco Sasuke?" zeptala se starostlivě Sakura. Sasuke si od ní vzal krabici.
"Ne jsem v pořádku. Díky. Měj se," řekl a zavřel dveře. Sakura ho nepoznávala. Sasuke neděkoval.
Sasuke položil krabici na stůl a posadil se na pohovku. Sledoval místo, kde předtím seděl Itachi. Měl ve všem zmatek. Když k němu Itachi přišel, cítil nenávist. Ale když ho líbal to, co cítil nebyla nenávist ani odpor. Ten pocit v něm byl pořád, jenom slabší. Slábl s každou minutou. Ale Itachiho poslední věta mu zněla v hlavě pořád.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama